Poslední dny v děravém kotli, příjezd do Bradavic

27. ledna 2013 v 12:03 | Carimelle
Rozhodla jsem se, že si konečně založím deníček. Psala jsem si ho už jako malá holka, ale o papíru a tužce jsem si mohla nechat jen zdát. Maminka nám vždy říkala, že to je něco jen pro vyšší vrstvu a my že si to nemůžeme dovolit.
Už od raného dětství ráda píšu, je to pro mě způsob uvolnění. Také tím ale zaznamenávám své zážitky, které si za pár měsíců s úsměvem na tváři přetu a nestačím se divit, co se za tu dobu změnilo.
Abych to upřesnila, psát umím od šesti let. Své pocity a vzpomínky ale zaznamenávám již od čtvrtého roku věku, formou obrázků, kterým ale dokážu plně porozumnět. Obrázky považuji za symboly, kolikrát mi toho řeknou víc, než samotná slova.

Do osmi let jsem ale vše musela zapisovat na staré hadry, povlečení, utěrky, na ubrousky, které tatínek kdysi vzal v restauraci, kterou jsem za celý svůj život navštívila pouze jednou, nebo na podtácky, které mamča nakradla v barech.
Penál s tužkami jsem si nenápadně přivlastnila při návštěvě u mé sestřenice Mitchie, myslím ale, že o tom dodnes neví. Byla to taková odplata za to, že mému dvojčeti utrhla hlavu od panenky.


Teprve pak, když jsme jednou v létě navštívily babičku v Pingding jsem poznala ten luxus psaní na opravdový papír. Babička mi dala úplně geniální knihu, měla asi 300stran, ale díky jakémusi kouzlu byla lehounká, jako pírko. Na prvních pár stranách mi psala rady do života, bohužel čínsky, protože angličtinu moc neovládá. Vždy na nás mluvila čínsky, tak nějak už jsme to se sourozenci pochytili, dokonce mě babi naučila pár znaků, ale nemůžu o sobě tvrdit, že bych uměla plynně číst čínské znaky.
Také mi tam prozradila význam mého jména v Čínštině.
Gailimei se to čte, a znamená to vápník uvnitř švestky.
Trochu jsem to nepochopila, vypadám snad jako vápník?

Každopádně tam pak nechala spoustu stran volných, abych si tam psala a kreslila.

Včera jsem se o této knize prokecla před Bell. Chtěla, abych jí to ukázala, tak jsem pro to běžela na kolej. Řekla jsem jí, aby si to prohlédla na nějakém jiném místě, ne ve stoje.
Mé vyprávění totiž už posadilo nejednoho člověka na zadek.

Sedly jsme si s tím na lavičku, Bell to otevřela. A najednou vidím, jak kniha vyletěla pár stop vzhůru, pleskla jí do nosu a prohlísila: ,,Neoprávněný živatel, přístup zamítnut."
Mám skvělou babičku.

Tento deník jsem už ale dávno popsala, nosím ho s sebou už jen jako talisman.
Při nedávné procházce jsme ale s Bell objevily otevřenou učebnu. Obě jsme šíleně zvědavé, tak jsme otevíraly všechny truhly a skříně. Našly jsme tam nějaké zářivě modré sešity, které se zdály být prázdné.
Už při prvním pohledu jsem věděla, k čemu tento sešit poslouží.
Ano, můj nový deník.

Teď se pokusím velmi stručně popsat mé poslední dny v Londýně, příjezd do Bradavic. Když ale říkám stručně, bude to dost na dlouho, proto mé první dny v Bradavicích nejspíš popíši až jinde.

První noci v Londýně jsem dojížděla se sestřičkou přespávat k tetě a bratránkovi Jeremy. To je ten, kterého kdysi z Bradavic hned v prvním ročníku. Už pár let se ze všech snažíme vytáhnout proč to tak bylo, nikdo nám to ale nechce říct, prý jsme moc malé na to, abychom to pochopily.

Bratránek nám povídal dost nepěkné věci. V Bradavicích prý straší, jsou tam zlí duchové, všichni jsou zlí zloději, jsou tam skřítkové, kteří nás budou chtít znásilnit, spolužáci, kteří tam jsou místo polepšovny, kytky, které se tváří přítulně, ale jsou to masožravky.. A hlavně duchové, kteří nám ukousnou ruku, a po hradě se volně pohybují medvědi, kteří mají motorovou pilu a už spoustě lidem amputovali nohy.

Je to blbeček! Zněl ale tak přesvědčivě, že jsem mu to opravdu věřila.

Hned druhý den v Příčné jsem si do obchodu s oblečením běžela koupit kalhoty jen s jednou nohavicí pro případ, že by mi nějaký medvěd amputoval levou nohu, e botu jen na pravou pro případ, že by mi někdo amputoval tu druhou.
K mému překvapení mi to paní prodavačka vydala s naprosto normálním výrazem, jako kdyby tato objednávka byla naprosto běžná. Právě toto mi ještě přidalo na přesvědčení, že si bratránek nedělal legraci a že je to pravda.

Poslední dny v Londýně jsem strávila s mou sestřenkou Mitchie, nebo s mým dvojčátkem Bell. Ony dvě se spolu ale nesnesou.

Hned při odjezdu do Bradavic jsem si na sebe vzala ty kalhoty ne jednu nohu a botu na druhou. Bála jsem se, že by medvědi s motorovkou zaútočili už ve vlaku.

K mému překvapení jsme ale dojeli bezpečně, takže jsem si puchýře a bolavou nohu, na které jsem neměla botu udělala úplně zbytečně.
Naopak se mi to ještě vymstilo, bylo tam tolik lidí,že mi i několikrát na tu nohu někdo šlápl.

Bradavice jsou ohromné. Obrovský hrad, ve vzduchu jde úplně cítit ta kouzelnická atmosféra... Můj nový domov se mi opravdu líbí.

Zařazování do kolejí ale bylo neuvěřitelně dlouhé. Lidé se tam mačkali, předbíhali, strkali do sebe, pokřikovali... Byla jsem už uprostřed fronty, když mě nějaký kluk předběhl. Vzhledem k tomu, že už jsem za sebou měla pár hodin čekání mě to dost naštvalo, tak jsem bezohledně začala předbíhat také.
S pomocí předbíhání jsem se dostala na řadu brzy.
Když kdosi zavolal mé jméno, pohledla jsem na starý klobouk. Nádech, výdech...
A kulhala jsem vstříc osudu. Ta noha už byla tak bolavá, že jsem na ni skoro nedošlápla, ještě ke všemu hodně nateklá. Musela jsem na ostatní působit opravdu zvláštně.
Sedla jsem si na stoličku a ještě, než mi nasadili klobouk na hlavu jsem si všimla sestřenky. Zamávala na mne od Zmijozelského stolu. Ne! Chtěla jsem být s ní v koleji!
Pak jsem ale spatřila moji sestřičku, která na mě pro změnu civěla od Mrzimorského stolu.

,,Prosím, dejte mě do Zmijozelu nebo Mrzimoru, Prosím, prosím, Mrzimor, nebo Zmijozel!
Takto jsem zoufale hučila do klobouku, když mi ho nasadili na hlavu.
Ten ale vykřikl ,,NEBELVÍR!"
Byla jsem smutná, ale asi pro to měl důvod, asi tam opravdu patřím...

Po pár hodinách nás dovedl nějaký pán na kolej, kde už čekali starší studenti.
Pověřil je, aby nám vše vysvětlili, zatímco on sám šel pro další "várku."

Kolejní místnost vypadala opravdu útulně. A mí noví spolužáci se zdáli být moc milí.

Starší nám vše vysvětlovali.
Když se nás zeptali, jestli máme otázky, první, co mě napadlo bylo se zeptat, jestli máme každý svou postel. Pomyslela jsem totiž na to, jak se nás doma deset dětí střídá o dvě postele a jednu kolébku.
Udivilo mě, že se mi všichni začali smát.

Poté, co mi byla přidělena ložnice nás šla přivítat další dívka. Tipla bych jí na 13 let, a opravdu to tak bylo, prý je ve třetím ročníku a jmenuje se Quinn Sage.
Ukázala mi, co umí a obarvila mi dočasně vlasy na růžovo. Moc se mi to líbilo, možná si je tak jednou nechám obarvit trvale.
Šla se mnou na večerní prohlídku hradu. Byla jsem trochu zmatená a dezorientovaná, všude byla tma, nic jsem neviděla.. Ale i tak se mi to moc líbilo.
Večer jsem padla do krásně měkké a vyhřáté postele a ihned jsem usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama