Únor 2013

Stěhování

10. února 2013 v 13:36

http://carimellezvb.blogspot.cz/

Vánoční čas

10. února 2013 v 0:08 | Carimelle |  Carimelle
Deníčku...
Dnes mám toho na srdci hrozně moc. Nevím, o čem psát dřív.
Včera byly Vánoce, moc jsem si je užila. Plno dárečků, skvělá hostina, posezení ve společenské místnosti s přáteli, nechybělo ani klasické pozdní posezení s Mattem Blackem... Vážně mi neuvěřitelně přirostl k srdci a má úplně úchvatné oči. Ale radši tu o tom nebudu moc psát, jelikož mě zalil jakýsi horký pocit a zrcadlo mi potvrdilo, že se tu sama před sebou červenám.
Chtěla jsem Mattovi dát nějaký obrovský dárek, nějak ho překvapit, bohužel jsem k tomu ale neměla finanční prostředky, takže nebylaa možnost tento nápad zrealizovat. Dala jsem mu velkou plyšovou lamu.
Bell jsem dala takové bílé tričko bez ramen, její šatník je totiž zjevně velice skromný a skládá se ze samých černých kousků, je třeba ho nějak zpestřit něčím zářivě bílým. Měla z něj ohromnou radost.

Ze včerejška už si toho ale opravdu moc nepamatuji, nyní je má mysl zaplavena dnešními událostmi...
Vzpomínám si ještě na večeři o třech chodech, bohužel jsem toto ale nevěděla, a už u prvního jsem se přecpala tak, že jsem si hlavní chod a sladkou tečku musela schovat do batohu a vychutnat si to později.
Bylo tam hrozně moc lidí, všichni byli nádherně oblečení.

Byli jsme s Mattem vzhůru dlouho do noci. Ještě tam byl Matt Tylor, který se ale zrovna nějak pomátl. Celou dobu civěl do věštící koule a vypadal opravdu zvláštně.

Divím se, že jsem se při takovém ponocování dnes probudila brzy, dokonce jsem i stihla snídani, která dnes byla delikatesní. Čekala jsem, že ve spolce jako obvykle narazím na Matta B., usmějeme se na sebe a půjdeme spolu na snídani. Nikde ale nebyl. Trochu jsem znejistila, vždyť měla být ta party, co si počnu, jestli tam nebude? S kým budu tancovat, s kým se budu smát, s kým tam budu sedět u krbu ještě dlouho po tom, co večírek skončí?
Asi byl unavený a zaspal, tak se to dnes obrátilo. Tentokrát nenesl snídani on mně, ale já jemu. Dala jsem si hromadu jídla do tašky s tím, jak ho překvapím.

Překvapila jsem ale leda tak sebe, opravdu nikde nebyl. Ptala jsem se několika lidí, nikdo ho neviděl. Bála jsem se, že na mě budou podezíravě civět, tak jsem nahodila nevinný výraz, občas jsem se ale tomu zčervenání nevyhla.

Nechápala jsem, že kvůli tomu tolik nadělám, asi jsem už na něm závislá! Pomoc! Co to má jako znamenat???

Šla jsem ho tedy hledat po hradě, prolezla jsem snad všechny chodby, všechny odemčené místnosti, zabralo mi to spoustu času. Ale nikde po těch jeho očích nebyla ani stopa.
Přinutila jsem se na něj nemyslet. Nešlo to. Tak jsem si řekla, že se nějak zaměstnám, ale jak?

Nebelvírští šli připravovat tu párty, vařili čokoládu v lektvarovém klubu. Musím se ale přiznat, že to neumím, jelikož nemám peníze na zakoupení sady. Takže jsem za nimi dorazila a snažila jsem se nějak asistovat, spíše jsem se jim ale jen pletla pod nohama. Tak jsem šla k východu z Mrzimorské koleje a čekala, jestli se náhodou nevynoří moje Bellie.
Během mého čekání se ze zdi vynořilo jen pár Mrzimorských chlapců. Ptala jsem se jich, jestli náhodou není moje sestra uvnitř, nikdo ale nevěděl. Tak jsem čekala dál a dočkala se.
Uslyšela jsem děsivé kručení v žaludku. Bylo to ale divné, nic jsem necítila a hlad jsem neměla.. Neozývalo se to totiž z mého břicha, ale z břicha človíčka, který se právě zjevil. Bylo to mé dvojčátko.
Hned jsem jí dala zbytky od snídaně. Sice byly pro Matta, ale toho jsem nikde bohužel neviděla.

Dala jsem se se sestřičkou do řeči


Pozn. hráče : Zbytek vyprávění už asi zůstane navždy jen v Carimellčině hlavě. Zážitky ji zmohly natolik, že během psaní usnula. Dobrou noc a omlouvám se za nedokončený článek, plánuji stěhování na spolehlivější blogspot.

Minuta smutku za navždy ztracený článek, R.I.P, aneb NENÁVIDÍM BLOG.CZ!

10. února 2013 v 0:00 | C.W
Je to tak, nic nenaštve víc, než rozepsaný dloooooooouhatánský článek, který z ničeho nic zmizí....
Ok, stěhování na blogspot? Tohle mě fakt dorazilo..:/

Sova sedící na žlutém koberci

8. února 2013 v 0:27 | Cari
Dnes bude zápisek na mé poměry velice krátký, ale přecjen si nedovoluji tvrdit, že se za celý den nic nestalo. Stalo se toho poměrně dost, ale většinou to jsou takové nepodstatné blbosti, které nestojí za to být vůbec zmiňovány.

Vzhledem ke včerejšímu ponocování a bezesné noci jsem si myslela, že dnes budu spát minimálně do oběda. K mému údivu jsem se ale probudila časně. Snídani jsem sice nestihla, přiznám se, že schválně. Jsem líná a panovačná, mám ráda, když mi tu snídani přinese někdo přímo pod nos. Chudák Matt!
Po chvilce někdo ve společenské místnosti vypustil sovu. To byl malér. Na sovy jsem silně alergická, stejně jako na žluté koberce, kterých je u nás také plno. Úplně jsem otekla, měla jsem obličej, jak sysel, pomalu mi ani nebyly vidět oči. Po chvilce se dostavila další alergická reakce, která vše komplikovala mnohem více - pšíkala jsem, kuckala, a po chvíli jsem se ani nemohla nadechnout. Utekla jsem do ložnice. Viděla jsem se v zrcadle a dost jsem se zděsila. Nedivila bych se, kdyby mě někdo zavřel do klece s tím, že si mě spletl s nějakým hlodavcem.
V takovém stavu jsem nemohla vyjít z ložnice. Pravda, co je komu po tom.. Ale mám k tomu jeden osobní důvod, který si zatím nechám pro sebe.

Ještě ke všemu ten bolavý roztržený loket. Včera večer se to hodinu od hodiny zhoršovalo, co kdyby se mi do toho zanesla ještě nějaká nečistota? Potřebovala jsem desinfekci. Návštěvy ošetřovny ale pokaždé byly neúspěšné, nikdo neotvíral.
Tak jsem to vyřešila tak, že jsem si kolem lokte obmotala hadr, aby se tam nic nezaneslo. Sice to je hadr po babičce, špinavý, starý a děravý, že se ho štítím dotknout, ale pokud jde o zdraví, jsem ochotná svou štítivost přemoct.

Až po několika hodinách mi došlo, že to asi nebylo moc moudré. Bolest se ještě zhoršila a rána byla ještě zahnisanější.
Po několika hodinách strávených v ložnici tváře trochu splaskly, tak jsem se vydala s Mattem na ošetřovnu, nikde nikdo. Nezbývalo mi nic jiného, než to ještě pár hodin přetrpět.
Matt musel odejít na hodinu, já se na učení ale stále necítila. Nějaký křupan nechal ve spolce volně polétat sovu, po kobercích žluté barvy, smrtelná kombinace.
Špatně se mi dýchalo a měla jsem i ucpaný nos, takže jsem chudinku Mike oslovila ,,Bike".

Když jsem se vracela na kolej, potkala jsem Sayuri. Hned, jak jsem ji spatřila jsem zaregistrovala, že je něco v nepořádku. Vypadala hrozně smutně, bez života, jen koukala do země.. Působila na mne i trošku zmateně. Ptala jsem se jí, co se děje, ona to však ignorovala a neustále mi něco nabízela. Je to úžasná osůbka, stará se o mě, jako kdyby byla nějaká moje starší sestřička. Dala mi čokoládovou žabku a lektvar, po kterém by se měly trošičku zlepšit ty alergie.
Pak ale odběhla beze slova na pokoj.
Chvíli jsem ji nechala, nemůžu za ní pořád dolézat.. Ale trápilo mne to. Nedalo mi to a šla jsem se za ni podívat. Měla otevřené dveře. Jen jsem dovnitř nakoukla a doufala, že si toho nevšimne. Ona se ale zvedla ze židle a zamířila ke mě. Hned jsem na ni začala mluvit a vyzvídat, přesvědčovat ji, že mě trápí, že je takhle smutná. Beze slova mě pohladila po rameni, tak jsem mluvila a přesvědčovala dál. Nakonec mi řekla, ať přijdu večer, že mi to řekne.

Po konci vyučování se konaly Vánoční trhy. Nemám ale už skoro žádné peníze, ani jsem neměla za co měnit. Proto jsem koupila jen pár jednoduchých drobností, letošní Vánoce se asi moc nevyznamenám.
Potkala jsem tam ale Bell. Šly jsme si spolu sednout do jedné prázdné učebny a povídaly si.
Prý mluvila s Mattem. Už tato informace ve mě vzbudila zájem.
Vyprávěl jí, co se včera v noci stalo, jak jsme utíkali prefektovi a jak jsem se zmrzačila. Měla jsem radost, že mi ušetřil slova, nechtělo se mi to znovu vyprávět.
No a pak ještě něco. Prý mu řekla, že si všimla, že spolu poslední dobou trávíme spoustu času. Ptala se ho, co si o mně myslí. Prý hrozně zčervenal.

Večer jsem přišla za Sayuri, ale už spala. Nechtělo se mi ji budit, tak snad mi vše poví i zítra.
Ještě jsem se jednou stavila na Vánočních trzích, měla jsem zájem o pár věciček od jednoho staršího studenta, byl to ale už fakt kus chlapa, myslím, že asi sedmák. Neměla jsem ale moc peněz, tak jsem mu nabízela všemožné věci k výměně. První jsem vytáhla na stůl boty, o kterých ale prohlásil, že jsou už moc opoužívané, jestli nemám něco v lepším stavu. To mě vyhecovalo a vytáhla jsem tu mojí super kalhotu s jen jednou nohavicí. Ani mě nijak zvlášť nepřekvapilo, že jsem od něj odešla s prázdnou, jsem asi jediná, kdo se bojí, že na mě jednoho krásného večera vyskočí duch s motorovou pilou a amputuje mi končetinu.

Když už bylo po večerce, sedli jsme si ještě s Hannou ze čtvrtého ročníku ke krbu a chvilku si povídali. Přišla řeč na moji odřenou ruku. Matt se mi nabídl, že tu ošetřovnu můžeme zkusit ještě jednou, že mě doprovodí. Souhlasila jsem, bolest ruky totiž vůbec neustávala, a tváře byly snad ještě oteklejší. Musela jsem vypadat jak zrůda, poprvé v životě jsem se za sebe styděla.

Když jsme scházeli schody ze věže, klepaly se mi nohy, jelikož jsem si vzpomněla na včerejší noc. Nebyla jsem ale sama, šel vedle mě Matt, který držel lucernu. Nebudu dělat žádné scény. Kdyby nás někdo chytil, ukázala bych mu svůj levý loket, na který opravdu nebyl moc pěkný pohled, určitě bychom vyvázli bez trestu.

Došli jsme na ošetřovnu. Klepali jsme asi deset minut, nikdo ale neotvíral. Když už jsme to chtěli vzdát a odejít, najednou jsem zaslechla cvaknutí zámku a skřípavý zvuk otevírajících se dveří.

Stála v nich nějaká paní. Pod ošetřovatelkou bych si představila nějakou starou protivnou přísnou rašpli, jak tomu bylo v mé mudlovské základní škole. Tato paní ale vypadala asi na 20 let a hlavně byla moc příjemná. Čekala jsem, že nás seřve a strhne nám body za to, že přicházíme po večerce, k mému údivu nás ale velmi mile přivítala a ruku mi citlivě ošetřila.
Prý mám příště přijít hned a neodkládat to, zatím to tak vážné nebylo, ale kdybych to ještě pár dní nechala, mohlo by to být horší a horší.

Ruka semi úplně zahojila, a vůbec to nebolelo! Jen to byl takový zvláštní pocit, když mi přes ránu přejížděla hůlka, ale byla to úleva. Nakonec se koukla na můj obličej a zeptala se mě na ty alergie. Tak jsem ji to řekla.
Myslela si, že asi žertuji, smála se tomu o těch kobercích. Já jsem si ale zachovala naprosto vážnou tvář, naní na tom přece nic divného!

Odešla pro nějakou pilulku. Čekali jsme tam s Mattem, ptal se mě, jak se cítím, jestli už je to s tou rukou lepší. Je takový starostlivý, tak intenzivní péči si snad ani nezasloužím...

Paní ošetřovatelka se vrátila a podala mi takovou bílou pilulku. Spolkla jsem ji a po chvíli jsem se mohla najednou tak volně nadechnout. Přejela jsem si prsty po obličeji a zjistila jsem, že už to pomalu splaskává. Prý to účinkuje i preventivně a po dobu 24h. Paráda!

Odvedla nás zpět na kolej, abychom neměli problémy, kdyby nás někdo vyhmátl, jak se potulujeme venku.
Ještě chvilinku jsme s Mattem seděli ve spolce, tentokrát ale spíše mlčky, moc jsme toho nenamluvili.

A teď jdu konečně spát - přesněji řečeno se o to pokusím. Zítra už jsou Vánoce, nemohu tomu uvěřit! Jsem zvědavá na všechny dárky, zážitky které tento den přinese. Navíc mám plnou hlavu jisté věci, myslím, že dnes asi jen tak nezaberu...

Veselé Vánoce!

Noční dobrodružství

7. února 2013 v 0:01 | Carimelle
Milý deníčku,
už jsem v Bradavicích delší dobu. Opravdu se tu začínám rozkoukávat a myslím, že jsem ve svém živlu.
Mám jednu obrovskou novinku. Ale nejsem si jista, jestli ji sem mohu napsat... Bojím se, že by to někdo tady objevil. Každopádně tato novina dosti zaměstnává mou mysl. Vím to jen já a moje drahá sestřička.. Ale sem to raději psát nebudu. Mám talent věci ztrácet, kdyby si to někdo přečetl...

Nedávno jsem po večeři ještě chvilku zůstala venku. Při pohledu na mé nové hodinky od Sayuri mě ale úplně zamrazilo. Dvě minuty po večerce. Bála jsem se, že mě někdo potrestá, proto jsem utíkala a utíkala na kolej.
Kousek od schodiště jsem ale narazila na nějakého staršího vysokého kluka v zářivě oranžovém plášti. Začal na mě mluvit. Už ani nevím, co přesně říkal, jelikož jsem se při pohledu na jeho prefektský odznak zděsila do takové míry, že jsem ani nebyla schopna přemýšlet a cokoli vnímat. Nohy jako kdyby mi přirostly k zemi, jen jsem cítila, jak se třesu, nic víc jsem nedokázala vnímat. Až po pár minutách jsem se konečně vzpamatovala.
Byla tu možnost vše důstojně vysvětlit a možná projít bez trestu. V takové situaci jsem ale byla tak otupělá, že jsem si to ani nemohla nechat projít hlavou, hned po tom, co jsem se trošičku vzpamatovala jsem začala zdrhat. Slyšela jsem kroky, jak ten kluk běží za mnou. Chvíli jsem měla náskok, pak se ale cosi oranžového zalesklo v mém periferním vidění, doběhl mě. Je rychlejší, než já. Věděla jsem, že je konec. Nemohla jsem popadnout dech, myšlenku an další útěk jsem mohla rovnou zahodit. Alespoň do té chvíle, než se tlukot mého srdce trochu srovná.
Otočila jsem se tedy tváří k němu a byla jsem smířena s tím, že neuniknu.
Viděla jsem, jak cosi nesrozumitelně zašeptal, máchl hůlkou, a-... Čekala jsem, co se stane. Oslepnu, ohluchnu, upadnou mi nohy? Než jsem si stačila uvědomit, co následovalo, spatřila jsem zeď. Přesněji řečeno mříž. Chvíli mi trvalo, enž mi docvaklo, že to ale není mříž kolem mne.. On to asi seslal na sebe!
Opravdu, já byla volná, a on tam byl v kleci! Běžela jsem za nejbližší závěs, abych nabrala ten dech a trochu se vzpamatovala. Neměla jsem ale sebemenší tušení, jak dlouho to kouzlo bude působit. Po chvíli jsem tedy odešla. Byla už jsem skoro u koleje, když mě opět doběhl.
Tentokrát mě chytil a táhnul.
Na něco se mě vyptával, já blekotala.. Vážně už nevím. Byla jsem tak vykolejená! Jen jsem se klepala strachy a brečela.

Body mi naštěstí neodečetl. Na kolej jsem se přiřítila s brekem a očekáváním, že se na mě všichni budou zlobit. K mému překvapení mě ale ještě uklidňovali... To si snad ani nezasloužím!


Ale teď k dnešku. To, co jsem právě popsala byl ještě slabý odvar.

Ráno jsem se probudila, tentokrát včas. Potkala jsem ve spolce Matta Blacka, tak jsme šli na snídani spolu. Dnes vyšlo nové číslo novin, ale mám u sebe opravdu už jen strašně málo peněz a to nemám zatím koupené žádné Vánoční dárky, tak jsem si to nemohla dovolit. Naštěstí to koupil Matt a půjčil mi to.
Hned jako první byla hodina létání, se kterou přišlo obrovské zklamání. Venku byla zima a sněžilo, takže jsme tvrdli v nějaké učebně a poslouchali jen tu nejnudnější teorii...
Byla jsem ještě z předešlého večera unavená, zase jsme s Mattem povídali dlouho do noci, ani nevím, jak to na té hodině bylo, asi jsem nějak usnula...
Když zazvonilo, začala jsem zbběsile máchat rukama ve vzduchu, abych zaklapla budík. Až pak mi došlo, že to byl jen zvonek, který měl oznámit konec hodiny.

Pak jsem byla s Bell, svěřovala jsem se ji s tím, co mi teď leze hlavou.. A ona mě moc uklidňovala a podporovala. Mám ji moc ráda, je to skvělé mít dvojčátko!

Odpoledne jsem nějak prolenošila.. A pak večeře.
Měla jsem opravdu strašlivý hlad. Zrovna byla nějaká mrkvová polévka s chlebem. Snědla jsem těch polévek jedenáct, a to jako doopravdy. Matt se divil, že to do sebe nacpu. Kdyby se mi prý chtělo zvracet, ať se raději otočím pryč od jeho křesla.
Nijak zvlášť blbě mi ale nebylo.

Po večeři jsem zapadla na kolej, raději ještě před večerkou. Myla jsem si vlasy, dala si parádní koupel, přečetla denního věštce.. A šla do spolky.

Bylo nás tam pět. Já, Matt Black, Matt Tyler, Mike Cooper, a Leo, jehož příjmení neznám.
Chvíli jsem zase spala, pak se jim nějak podařilo mě probudit. Bavili jsme se o Vánočních dárcích, pak ale přišla řeč na party, kterou plánujeme na koleji o víkendu zorganizovat.
Řešilo se jídlo, kde ho vezmeme? Matt T. se zmínil o kuchyni. Do té doby jsem neměla sebemenší tušení, že na hradě nějaká kuchyň vůbec je. Prý tam ti skřítci připravují jídlo.

Nebyla jsem jediná, kdo o takovém místě ještě neslyšel, tak se Matt T. nabídl, že nám to ukáže. První se to plánovalo na zítra.. Pak z toho ale nějak vzešlo, že si tam uděláme výlet již dnes. Bylo už asi 22:00...
Dalšího výletu takhle večer jsem se upřímně bála, obzvlášť po minulé zkušenosti. Ale pak mě přemohlo mé ďábelské já - přeci tam půjdu s dalšími čtyřmi lidmi, nebudu v tom sama, není se čeho bát... A kdo by nás také chytal? Vždyť je šance minimální...

Tak jsme na sebe všichni hodili černé oblečení, abychom nebyli vidět. Hned při odchodu ze věže mě ovanula taková ta zvláštní atmosféra.. To napětí bylo úplně cítit ve vzduchu. Nevím, jestli to bylo příjemné, nebo ne. Na jednu stranu to byl tak slastný pocit, na druhou stranu jsem ale měla chu´t se rozbrečet a vrátit se zpět.
Jsem ale z Nebelvíru, žádné scény! Klobouk mě tam nezařadil jen tak pro parádu, aby jim dekoroval společenskou místnost další malý blázen.

Celkem to šlo, po čase už část toho napětí vyprchala, jako bublinky v sycené vodě.
Cítila jsem se už o trochu bezpečněji, byla jsem obklopena čtyřmi přáteli, vše bylo v pořádku. Čas od času kolem prošel nějaký ten duch, nadskočila jsem, otřásla sebou.. Ale život šel dál.

Byla ale tma, musela jsem rozsvítit hůlku, jelikož jsem neměla ponětí, kde je podlaha, a kde strop.
Došli jsme až ke kuchyni. Dostali jsme se dovnitř, sešli schody..

Vše, co následovalo se ale odehrálo tak rychle, že jsem se tam ani nestačila pořádně rozkoukat. Viděla jsem tam jen čtyři dlouhé stoly, které se podobaly těm ve velké síni. To ale nebylo vše, co jsem zahlédla.
Bylo tam i něco navíc. Něco, co tam prostě nepatřilo.
Něco oranžového... Plášť.. Oranžový plášť.
No to snad...

Opět jsem přimrzla na místě. Nebyla jsem schopna pohybu, nemohla jsem vydat ani hlásku. Jen jsem tam stála jak tvrdé Y. Po ostatních jsem se podívat nestihla.

Poul zamířil rovnou ke mě. Už opravdu netuším, co říkal.. Slyšela jsem jen útržek poslední věty.
Napomenul mě, abych zhasla a uklidila tu hůlku.
Chvilinku jsem tam ještě stála, pak mi ale konečně došlo, co se děje. V hlavě se mi rozsvítilo a konečně jsem byla schopna alespoň zhasnout hůlku.
Přemýšlej, Cari, přemýšlej!
Snažila jsem se donutit k nějakému pohybu, musela jsem něco dělat.
Pohltilo mne oslepující světlo, nejspíš ho vykouzlil ten prefekt. Osvítilo i schody.. A já se rozhodla zbaběle vypadnout.

Ostatní jsem tam nechala, jen jsem vypadla. Nadechla jsem se, vydechla.. A dala jsem se na útěk.

Slyšela jsem za sebou nějaké kroky. Někdo také utíkal.
Nemám ale vůbec tušení, kdo to byl, nebyl čas se ohlédnout. Najednou se kdesi ve mně vzala nějaká tajemná energie... Najednou jsem se vzpamatovala z toho šoku a opravdu ze sebe vydala vše, co jsem mohla. Takhle rychle jsem snad ještě nikdy nutíkala. K mému údivu jsem ani neměla nutkání se zastavit a pořádně se nadechnout, nebyl čas! Tady šlo o body, o trest! O pohár!

První část cesty to ještě šlo, svítila mi sem tam nějaká ta lampa. Ale co pak? Úplná tma.
Rozsvítit hůlku nepřipadalo v úvahu, akorát bych na sebe upozornila, stále jsem si nebyla jista, jestli za mnou někdo náhodou neběží.

Třikrát jsem po cestě upadla. Nejhorší byl asi třetí pád ze schodů.
Slyšela jsem strašlivou ránu, věděla jsem, že se kutálím ze schodů. Žádná bolest se ale nedostavila. Stále jsem měla strach.

Ani nevím, jak, ale nějakým způsobem jsem byla schopna se zvednout a doběhnout na kolej.

Jakmile jsem zašeptala heslo a vešla, zalil mě takový nepopsatelný pocit vítězství. Najednou jsem byla klidná.
Začala jsem se bouřlivě smát. Ne snad proto, že by bylo něco k smíchu, ale byla to úleva!

Na koleji jsem se potkala s Mike, chvíli jsme se tam klepaly a přemítaly si ,co se vlastně stalo. Nevěděly jsme ale, kde vězí ostatní.

Seděla jsem v tom křesle, myslela jsem, že si samou nervozitou ukousnu dolní ret. Najednou jsem zaslechla kroky. které ale nemohly patřit jen jedné osobě.. Otočila jsem se.
Stáli tam všichni tři: Leo, Matt a Matt.

První, na co jsme se zeptali byly body. Měla jsem hroznou radost a ulevilo se mi, když nám kluci oznámili, že jsme o body nepřišli.
Prý je ale chytli a vyslýchali, to už je ale vedlejší.

A teprve když jsem se dostala z nejhoršího se dostavila ta bolest. Nevěděla jsem, z čeho pramení, co to je... Až pak jsem pocítila, jak mi něco stéká po ruce. Byla to krev. Úplně rozedřený loket.

Nakonec jsme se ale uklidnili všichni, sedli si kolem krbu.
Dospěli jsme k závěru, že to byl pěkný adrenalin, dobrodružství... Sice také pěkné nervy a strach, ale jak prohlásil Matt T.:
,,Alespoň jsme viděli tu kuchyň, to bylo hlavní."

Později šli všichni spát, zůstali jsme tam jako obvykle jen já a Matt B. Dělal si ze mě legraci, že by bylo zajímavé, kdyby Poul věděl, že jdu do kuchyně kvůli jídlu, a přitom jsem ještě před pár hodinami večeřela jedenáct polévek.

Opět jsme tam seděli pozdě do večera... Je hrozně příjemné si tam s ním povídat. Tyhle naše večery jsem si moc oblíbila. Vždycky je těžké pak odejít spát. Mám moc ráda, když mi tam dělá společnost...
Sice jsem pak ráno vždy unavená, ale tyhle chvilky za ty kruhy pod očima stojí!

Jak si zvykám v Bradavicích

2. února 2013 v 22:36 | Carimelle |  Carimelle
Rozhodla jsem se, že sem po dlouhé době zase něco málo přidám.
Právě ležím v pohodlné vyhřáté postélce v ložnici. Nikdy by mne nenapadlo, že budu mít postel úplně sama pro sebe! A že ve vedlejších pokojích bude tolik prázdných postelí. Takové plýtvání!
Je pozdě večer, podle hodinek, které mi věnovala Sayuri už je čtvrt na jedenáct večer. Zavírají se mi oči, ale menší zápisek si neodpustím.

Když jsem hrad procházela poprvé, přišlo mi všechno úplně neuvěřitelně obrovské, měla jsem pocit, že si snad nikdy nezvyknu. Ale to byl jen první dojem, jak se postupem času potuluji a objevuji nová místa, už dokonce trefím do velké síně, aniž bych zabloudila.

Dnes byl po dlouhé době velmi nabitý den, na to, že je sobota, kdy není žádné vyučování.
Probudila jsem se celkem časně, takže jsem stihla i snídani. Nemohla jsem ale najít žádné oblečení, jak jsem byla rozespalá, tak jsem na sebe natáhla kalhotu - ano, správně, už jsem tu o té kalhotě jen na jednu nohu myslím psala. Aby to nevypadalo divně, hodila jsem si přes sebe ještě šaty stejné barvy.
Snídaně dnes byla vynikající, skřítkové se celkem vyznamenali! Připadá mi zvláštní, že jídlo připravují skřítci. Kdybych se to dozvěděla dřív, než jsem se toho jídla dotkla, asi bych se hodně štítila a zůstala celý rok o hladu. Nesmím tolik dávat na předsudky.

Dopoledne jsem seděla ve spolce u krbu s kluky z ročníku, řešili jsme party, kterou chceme po Vánocích uspořádat na koleji. Psali jsme i pár pozvánek.
Matt vyndal sovu z klece, aby to rozeslal, v tu chvíli se mi ale začalo strašně těžce dýchat, opuchly mi tváře a hrozně jsem kašlala. Nejspíš to je alergie, tak jsem se musela vzdálit.

Během toho se ozývalo něco v rozhlase. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, ale pak jsem se zaposlouchala. Pochopila jsem, že se ztratila nějaká malá holčička, myslím, že tuším, jak vypadala, zahlédla jsem ji v kotli, prý je to dcerka jednoho profesora. Také jsme zaslechla jméno Protiva, prý to je nějaký ztřeštěný duch.

Po chvíli se ozval hlas nějakého profesora, že žádá studenty, kteří mají čas, aby pomohli s pátráním. Proč ne, stejně jsem se nudila. Vydala jsem se tedy na cestu. Prošla jsem snad celý hrad, ale nikde jsem nikoho neviděla. Za promarněný čas to ale nepovažuji, při onom pátrání jsem prošla místy, o kterých jsem netušila, že v Bradavicích vůbec jsou.

Cestou jsem i potkala nějaké strašidlo, musím se přiznat, že jsem se ho hrozně moc bála. Zněl tak zlověstně! Usoudila jsem, že to byl ten Protiva, ale nevím to jistě.

Vše naštěstí dobře dopadlo a dívenku našli. Po obědě jsem potkala svoji sestřičku Anabell, tak jsme si chvilku povídaly.
Vrátila jsem se zpět na kolej, chvíli tam byla s Mattem a pokračovali jsme ve psaní pozvánek.
Když jsem hledala v batohu pero, zjistila jsemněco strašného - ztratila jsem moji knížku! Tu od babičky, tu, bez které neusnu.
Pět minut před večerkou jsem se tedy rozběhla až k Mrzimorské koleji, kde jsem čekala, jestli náhodou nevyjde Bell. Myslela jsem, že má tu knížku u sebe ona. Prý ale neměla. Chytla jsem docela hysterák, rozbrečela jsem se a kopala vzteky do umyvadla. Představa, že bych knihu ztratila mě děsila.

I přes to, že bylo po večerce jsem se rozhodla, že tu knihu najdu. Procházel ajsem tedy všechna místa, kterými jsem kdy prošla, nikde ale nic. Na školním poháru a bodech mi moc záleží, musím ale přiznat, že je mi ta knížka milejší.
Bála jsem se, že ji už nenajdu. Proto jsem se znovu rozbrečela, že jsem přes tu záplavu slz nic neviděla. Rozpoznala jsem před sebou ale nějaký obličej, byla to Sayuri.

Zmínila jsem se tu už o ní? Asi ne. Je úplně úžasná! Je také z Nebelvíru a je to třeťačka. Poznaly jsme se asi třetí den, co jsem byla na hradě. Zjistila jsem, že je také z Číny, proto je mi hrozně moc sympatická.
Začala mne utěšovat a přesvědčila mě, abychom se vrátily na kolej, že se knížka najde. Sedla si se mnou do spolky, vybrečela jsem se ji na rameno a vysvětlila ji, o co šlo.
Pro něco pak odešla do své ložnice, vrátila se a v ruce držela nějaké žluté pití a hodinky s Nebelvírským znakem. Obojí mi věnovala. Udělalo mi to obrovskou radost. Ukázalo se, že to pití byl máslový ležák, moc mi to chutnalo, z těch hodinek jsem ale měla radost úplně největší.
Pak mě zavedla ke své ložnici. Bydlí tam sama. Hrozně moc bych s ní chtěla bydlet, u mě se strašně nudím. I přes to, že má sovu, na kterou mám alergii, to by se určitě nějak vyřešilo.
Ještě chvilku jsme si povídaly a pak šla Say spát.
Za těch pár dní mi hrozně přirostla k srdci, je hrozně milá!

Bylo už pozdě, nikde ani noha, tak jsem se převlékla do pyžama, lehla si do postele, rozsvítila hůlku a píšu tento zápisek.
Teď už jsem ale vážně unavená.
Zase se brzy ozvu a doufám, že se mi dnes bude zdát něco hezkého!