Jak si zvykám v Bradavicích

2. února 2013 v 22:36 | Carimelle |  Carimelle
Rozhodla jsem se, že sem po dlouhé době zase něco málo přidám.
Právě ležím v pohodlné vyhřáté postélce v ložnici. Nikdy by mne nenapadlo, že budu mít postel úplně sama pro sebe! A že ve vedlejších pokojích bude tolik prázdných postelí. Takové plýtvání!
Je pozdě večer, podle hodinek, které mi věnovala Sayuri už je čtvrt na jedenáct večer. Zavírají se mi oči, ale menší zápisek si neodpustím.

Když jsem hrad procházela poprvé, přišlo mi všechno úplně neuvěřitelně obrovské, měla jsem pocit, že si snad nikdy nezvyknu. Ale to byl jen první dojem, jak se postupem času potuluji a objevuji nová místa, už dokonce trefím do velké síně, aniž bych zabloudila.

Dnes byl po dlouhé době velmi nabitý den, na to, že je sobota, kdy není žádné vyučování.
Probudila jsem se celkem časně, takže jsem stihla i snídani. Nemohla jsem ale najít žádné oblečení, jak jsem byla rozespalá, tak jsem na sebe natáhla kalhotu - ano, správně, už jsem tu o té kalhotě jen na jednu nohu myslím psala. Aby to nevypadalo divně, hodila jsem si přes sebe ještě šaty stejné barvy.
Snídaně dnes byla vynikající, skřítkové se celkem vyznamenali! Připadá mi zvláštní, že jídlo připravují skřítci. Kdybych se to dozvěděla dřív, než jsem se toho jídla dotkla, asi bych se hodně štítila a zůstala celý rok o hladu. Nesmím tolik dávat na předsudky.

Dopoledne jsem seděla ve spolce u krbu s kluky z ročníku, řešili jsme party, kterou chceme po Vánocích uspořádat na koleji. Psali jsme i pár pozvánek.
Matt vyndal sovu z klece, aby to rozeslal, v tu chvíli se mi ale začalo strašně těžce dýchat, opuchly mi tváře a hrozně jsem kašlala. Nejspíš to je alergie, tak jsem se musela vzdálit.

Během toho se ozývalo něco v rozhlase. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, ale pak jsem se zaposlouchala. Pochopila jsem, že se ztratila nějaká malá holčička, myslím, že tuším, jak vypadala, zahlédla jsem ji v kotli, prý je to dcerka jednoho profesora. Také jsme zaslechla jméno Protiva, prý to je nějaký ztřeštěný duch.

Po chvíli se ozval hlas nějakého profesora, že žádá studenty, kteří mají čas, aby pomohli s pátráním. Proč ne, stejně jsem se nudila. Vydala jsem se tedy na cestu. Prošla jsem snad celý hrad, ale nikde jsem nikoho neviděla. Za promarněný čas to ale nepovažuji, při onom pátrání jsem prošla místy, o kterých jsem netušila, že v Bradavicích vůbec jsou.

Cestou jsem i potkala nějaké strašidlo, musím se přiznat, že jsem se ho hrozně moc bála. Zněl tak zlověstně! Usoudila jsem, že to byl ten Protiva, ale nevím to jistě.

Vše naštěstí dobře dopadlo a dívenku našli. Po obědě jsem potkala svoji sestřičku Anabell, tak jsme si chvilku povídaly.
Vrátila jsem se zpět na kolej, chvíli tam byla s Mattem a pokračovali jsme ve psaní pozvánek.
Když jsem hledala v batohu pero, zjistila jsemněco strašného - ztratila jsem moji knížku! Tu od babičky, tu, bez které neusnu.
Pět minut před večerkou jsem se tedy rozběhla až k Mrzimorské koleji, kde jsem čekala, jestli náhodou nevyjde Bell. Myslela jsem, že má tu knížku u sebe ona. Prý ale neměla. Chytla jsem docela hysterák, rozbrečela jsem se a kopala vzteky do umyvadla. Představa, že bych knihu ztratila mě děsila.

I přes to, že bylo po večerce jsem se rozhodla, že tu knihu najdu. Procházel ajsem tedy všechna místa, kterými jsem kdy prošla, nikde ale nic. Na školním poháru a bodech mi moc záleží, musím ale přiznat, že je mi ta knížka milejší.
Bála jsem se, že ji už nenajdu. Proto jsem se znovu rozbrečela, že jsem přes tu záplavu slz nic neviděla. Rozpoznala jsem před sebou ale nějaký obličej, byla to Sayuri.

Zmínila jsem se tu už o ní? Asi ne. Je úplně úžasná! Je také z Nebelvíru a je to třeťačka. Poznaly jsme se asi třetí den, co jsem byla na hradě. Zjistila jsem, že je také z Číny, proto je mi hrozně moc sympatická.
Začala mne utěšovat a přesvědčila mě, abychom se vrátily na kolej, že se knížka najde. Sedla si se mnou do spolky, vybrečela jsem se ji na rameno a vysvětlila ji, o co šlo.
Pro něco pak odešla do své ložnice, vrátila se a v ruce držela nějaké žluté pití a hodinky s Nebelvírským znakem. Obojí mi věnovala. Udělalo mi to obrovskou radost. Ukázalo se, že to pití byl máslový ležák, moc mi to chutnalo, z těch hodinek jsem ale měla radost úplně největší.
Pak mě zavedla ke své ložnici. Bydlí tam sama. Hrozně moc bych s ní chtěla bydlet, u mě se strašně nudím. I přes to, že má sovu, na kterou mám alergii, to by se určitě nějak vyřešilo.
Ještě chvilku jsme si povídaly a pak šla Say spát.
Za těch pár dní mi hrozně přirostla k srdci, je hrozně milá!

Bylo už pozdě, nikde ani noha, tak jsem se převlékla do pyžama, lehla si do postele, rozsvítila hůlku a píšu tento zápisek.
Teď už jsem ale vážně unavená.
Zase se brzy ozvu a doufám, že se mi dnes bude zdát něco hezkého!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama