Noční dobrodružství

7. února 2013 v 0:01 | Carimelle
Milý deníčku,
už jsem v Bradavicích delší dobu. Opravdu se tu začínám rozkoukávat a myslím, že jsem ve svém živlu.
Mám jednu obrovskou novinku. Ale nejsem si jista, jestli ji sem mohu napsat... Bojím se, že by to někdo tady objevil. Každopádně tato novina dosti zaměstnává mou mysl. Vím to jen já a moje drahá sestřička.. Ale sem to raději psát nebudu. Mám talent věci ztrácet, kdyby si to někdo přečetl...

Nedávno jsem po večeři ještě chvilku zůstala venku. Při pohledu na mé nové hodinky od Sayuri mě ale úplně zamrazilo. Dvě minuty po večerce. Bála jsem se, že mě někdo potrestá, proto jsem utíkala a utíkala na kolej.
Kousek od schodiště jsem ale narazila na nějakého staršího vysokého kluka v zářivě oranžovém plášti. Začal na mě mluvit. Už ani nevím, co přesně říkal, jelikož jsem se při pohledu na jeho prefektský odznak zděsila do takové míry, že jsem ani nebyla schopna přemýšlet a cokoli vnímat. Nohy jako kdyby mi přirostly k zemi, jen jsem cítila, jak se třesu, nic víc jsem nedokázala vnímat. Až po pár minutách jsem se konečně vzpamatovala.
Byla tu možnost vše důstojně vysvětlit a možná projít bez trestu. V takové situaci jsem ale byla tak otupělá, že jsem si to ani nemohla nechat projít hlavou, hned po tom, co jsem se trošičku vzpamatovala jsem začala zdrhat. Slyšela jsem kroky, jak ten kluk běží za mnou. Chvíli jsem měla náskok, pak se ale cosi oranžového zalesklo v mém periferním vidění, doběhl mě. Je rychlejší, než já. Věděla jsem, že je konec. Nemohla jsem popadnout dech, myšlenku an další útěk jsem mohla rovnou zahodit. Alespoň do té chvíle, než se tlukot mého srdce trochu srovná.
Otočila jsem se tedy tváří k němu a byla jsem smířena s tím, že neuniknu.
Viděla jsem, jak cosi nesrozumitelně zašeptal, máchl hůlkou, a-... Čekala jsem, co se stane. Oslepnu, ohluchnu, upadnou mi nohy? Než jsem si stačila uvědomit, co následovalo, spatřila jsem zeď. Přesněji řečeno mříž. Chvíli mi trvalo, enž mi docvaklo, že to ale není mříž kolem mne.. On to asi seslal na sebe!
Opravdu, já byla volná, a on tam byl v kleci! Běžela jsem za nejbližší závěs, abych nabrala ten dech a trochu se vzpamatovala. Neměla jsem ale sebemenší tušení, jak dlouho to kouzlo bude působit. Po chvíli jsem tedy odešla. Byla už jsem skoro u koleje, když mě opět doběhl.
Tentokrát mě chytil a táhnul.
Na něco se mě vyptával, já blekotala.. Vážně už nevím. Byla jsem tak vykolejená! Jen jsem se klepala strachy a brečela.

Body mi naštěstí neodečetl. Na kolej jsem se přiřítila s brekem a očekáváním, že se na mě všichni budou zlobit. K mému překvapení mě ale ještě uklidňovali... To si snad ani nezasloužím!


Ale teď k dnešku. To, co jsem právě popsala byl ještě slabý odvar.

Ráno jsem se probudila, tentokrát včas. Potkala jsem ve spolce Matta Blacka, tak jsme šli na snídani spolu. Dnes vyšlo nové číslo novin, ale mám u sebe opravdu už jen strašně málo peněz a to nemám zatím koupené žádné Vánoční dárky, tak jsem si to nemohla dovolit. Naštěstí to koupil Matt a půjčil mi to.
Hned jako první byla hodina létání, se kterou přišlo obrovské zklamání. Venku byla zima a sněžilo, takže jsme tvrdli v nějaké učebně a poslouchali jen tu nejnudnější teorii...
Byla jsem ještě z předešlého večera unavená, zase jsme s Mattem povídali dlouho do noci, ani nevím, jak to na té hodině bylo, asi jsem nějak usnula...
Když zazvonilo, začala jsem zbběsile máchat rukama ve vzduchu, abych zaklapla budík. Až pak mi došlo, že to byl jen zvonek, který měl oznámit konec hodiny.

Pak jsem byla s Bell, svěřovala jsem se ji s tím, co mi teď leze hlavou.. A ona mě moc uklidňovala a podporovala. Mám ji moc ráda, je to skvělé mít dvojčátko!

Odpoledne jsem nějak prolenošila.. A pak večeře.
Měla jsem opravdu strašlivý hlad. Zrovna byla nějaká mrkvová polévka s chlebem. Snědla jsem těch polévek jedenáct, a to jako doopravdy. Matt se divil, že to do sebe nacpu. Kdyby se mi prý chtělo zvracet, ať se raději otočím pryč od jeho křesla.
Nijak zvlášť blbě mi ale nebylo.

Po večeři jsem zapadla na kolej, raději ještě před večerkou. Myla jsem si vlasy, dala si parádní koupel, přečetla denního věštce.. A šla do spolky.

Bylo nás tam pět. Já, Matt Black, Matt Tyler, Mike Cooper, a Leo, jehož příjmení neznám.
Chvíli jsem zase spala, pak se jim nějak podařilo mě probudit. Bavili jsme se o Vánočních dárcích, pak ale přišla řeč na party, kterou plánujeme na koleji o víkendu zorganizovat.
Řešilo se jídlo, kde ho vezmeme? Matt T. se zmínil o kuchyni. Do té doby jsem neměla sebemenší tušení, že na hradě nějaká kuchyň vůbec je. Prý tam ti skřítci připravují jídlo.

Nebyla jsem jediná, kdo o takovém místě ještě neslyšel, tak se Matt T. nabídl, že nám to ukáže. První se to plánovalo na zítra.. Pak z toho ale nějak vzešlo, že si tam uděláme výlet již dnes. Bylo už asi 22:00...
Dalšího výletu takhle večer jsem se upřímně bála, obzvlášť po minulé zkušenosti. Ale pak mě přemohlo mé ďábelské já - přeci tam půjdu s dalšími čtyřmi lidmi, nebudu v tom sama, není se čeho bát... A kdo by nás také chytal? Vždyť je šance minimální...

Tak jsme na sebe všichni hodili černé oblečení, abychom nebyli vidět. Hned při odchodu ze věže mě ovanula taková ta zvláštní atmosféra.. To napětí bylo úplně cítit ve vzduchu. Nevím, jestli to bylo příjemné, nebo ne. Na jednu stranu to byl tak slastný pocit, na druhou stranu jsem ale měla chu´t se rozbrečet a vrátit se zpět.
Jsem ale z Nebelvíru, žádné scény! Klobouk mě tam nezařadil jen tak pro parádu, aby jim dekoroval společenskou místnost další malý blázen.

Celkem to šlo, po čase už část toho napětí vyprchala, jako bublinky v sycené vodě.
Cítila jsem se už o trochu bezpečněji, byla jsem obklopena čtyřmi přáteli, vše bylo v pořádku. Čas od času kolem prošel nějaký ten duch, nadskočila jsem, otřásla sebou.. Ale život šel dál.

Byla ale tma, musela jsem rozsvítit hůlku, jelikož jsem neměla ponětí, kde je podlaha, a kde strop.
Došli jsme až ke kuchyni. Dostali jsme se dovnitř, sešli schody..

Vše, co následovalo se ale odehrálo tak rychle, že jsem se tam ani nestačila pořádně rozkoukat. Viděla jsem tam jen čtyři dlouhé stoly, které se podobaly těm ve velké síni. To ale nebylo vše, co jsem zahlédla.
Bylo tam i něco navíc. Něco, co tam prostě nepatřilo.
Něco oranžového... Plášť.. Oranžový plášť.
No to snad...

Opět jsem přimrzla na místě. Nebyla jsem schopna pohybu, nemohla jsem vydat ani hlásku. Jen jsem tam stála jak tvrdé Y. Po ostatních jsem se podívat nestihla.

Poul zamířil rovnou ke mě. Už opravdu netuším, co říkal.. Slyšela jsem jen útržek poslední věty.
Napomenul mě, abych zhasla a uklidila tu hůlku.
Chvilinku jsem tam ještě stála, pak mi ale konečně došlo, co se děje. V hlavě se mi rozsvítilo a konečně jsem byla schopna alespoň zhasnout hůlku.
Přemýšlej, Cari, přemýšlej!
Snažila jsem se donutit k nějakému pohybu, musela jsem něco dělat.
Pohltilo mne oslepující světlo, nejspíš ho vykouzlil ten prefekt. Osvítilo i schody.. A já se rozhodla zbaběle vypadnout.

Ostatní jsem tam nechala, jen jsem vypadla. Nadechla jsem se, vydechla.. A dala jsem se na útěk.

Slyšela jsem za sebou nějaké kroky. Někdo také utíkal.
Nemám ale vůbec tušení, kdo to byl, nebyl čas se ohlédnout. Najednou se kdesi ve mně vzala nějaká tajemná energie... Najednou jsem se vzpamatovala z toho šoku a opravdu ze sebe vydala vše, co jsem mohla. Takhle rychle jsem snad ještě nikdy nutíkala. K mému údivu jsem ani neměla nutkání se zastavit a pořádně se nadechnout, nebyl čas! Tady šlo o body, o trest! O pohár!

První část cesty to ještě šlo, svítila mi sem tam nějaká ta lampa. Ale co pak? Úplná tma.
Rozsvítit hůlku nepřipadalo v úvahu, akorát bych na sebe upozornila, stále jsem si nebyla jista, jestli za mnou někdo náhodou neběží.

Třikrát jsem po cestě upadla. Nejhorší byl asi třetí pád ze schodů.
Slyšela jsem strašlivou ránu, věděla jsem, že se kutálím ze schodů. Žádná bolest se ale nedostavila. Stále jsem měla strach.

Ani nevím, jak, ale nějakým způsobem jsem byla schopna se zvednout a doběhnout na kolej.

Jakmile jsem zašeptala heslo a vešla, zalil mě takový nepopsatelný pocit vítězství. Najednou jsem byla klidná.
Začala jsem se bouřlivě smát. Ne snad proto, že by bylo něco k smíchu, ale byla to úleva!

Na koleji jsem se potkala s Mike, chvíli jsme se tam klepaly a přemítaly si ,co se vlastně stalo. Nevěděly jsme ale, kde vězí ostatní.

Seděla jsem v tom křesle, myslela jsem, že si samou nervozitou ukousnu dolní ret. Najednou jsem zaslechla kroky. které ale nemohly patřit jen jedné osobě.. Otočila jsem se.
Stáli tam všichni tři: Leo, Matt a Matt.

První, na co jsme se zeptali byly body. Měla jsem hroznou radost a ulevilo se mi, když nám kluci oznámili, že jsme o body nepřišli.
Prý je ale chytli a vyslýchali, to už je ale vedlejší.

A teprve když jsem se dostala z nejhoršího se dostavila ta bolest. Nevěděla jsem, z čeho pramení, co to je... Až pak jsem pocítila, jak mi něco stéká po ruce. Byla to krev. Úplně rozedřený loket.

Nakonec jsme se ale uklidnili všichni, sedli si kolem krbu.
Dospěli jsme k závěru, že to byl pěkný adrenalin, dobrodružství... Sice také pěkné nervy a strach, ale jak prohlásil Matt T.:
,,Alespoň jsme viděli tu kuchyň, to bylo hlavní."

Později šli všichni spát, zůstali jsme tam jako obvykle jen já a Matt B. Dělal si ze mě legraci, že by bylo zajímavé, kdyby Poul věděl, že jdu do kuchyně kvůli jídlu, a přitom jsem ještě před pár hodinami večeřela jedenáct polévek.

Opět jsme tam seděli pozdě do večera... Je hrozně příjemné si tam s ním povídat. Tyhle naše večery jsem si moc oblíbila. Vždycky je těžké pak odejít spát. Mám moc ráda, když mi tam dělá společnost...
Sice jsem pak ráno vždy unavená, ale tyhle chvilky za ty kruhy pod očima stojí!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Matthew Black | E-mail | 7. února 2013 v 0:07 | Reagovat

Zatiaľ jednoznačne najlepší deň (a večer) na žvb, na ktorý budem ešte dlho spomínať. :-) výborné napísané ^^

2 Matt Tyler | 7. února 2013 v 15:58 | Reagovat

Velmi pěkně napsané :))

3 C.W | 7. února 2013 v 16:28 | Reagovat

[1]: V nejhorších chvílích jsem za počítačem byla dost vyklepaná, jak největší závislák, takže jsem tak trochu s mou postavou soucítila :D ale musím souhlasit, nejlepší den v ŽvB s touto postavou!

[2]: Děkuji, ale byla jsem už úplně unavená, obvykle píšu líp :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama